Zakopaný poklad

               Každý z nás dostal mnoho darů a je pouze na nás, jestli ty dary budeme využívat  nebo zneužívat a nebo je můžeme dát tam někde do skříně, kde zůstanou schované. Většinou nás k tomuto uložení našich darů vede lenost a pohodlí, o které bychom přišli, kdybychom měli začít něco dělat s našimi dary. Přesně, jak řekl papež František :

               „Abych to řekl jasně: Duch svatý nám je nepohodlný. Protože námi hýbe, nutí nás kráčet, nutí Církev k pokroku. Ale my jsme jako Petr při proměnění: ‚Ach, jak je krásné být tak, všichni dohromady!‘ … Chceme, aby se Duch svatý zmírnil… chceme zkrotit Ducha Svatého. Ale to nejde. Protože on je Bůh a on je vítr, který přichází a odchází a my nevíme odkud. Boží moc je to, co nám dává útěchu a sílu k pohybu, k pokroku. Ale jít dál, je nepohodlné. Pohodlí je lepší…“

               A tak své dary raději ani neotevřeme, necháme je být tak. Ale tohle jsou dary, které zůstaly odložené a pořád čekají, jsou pořád tam. Ty dary čekají, až si je vyzvedneme.
               Avšak je mnoho darů, které neleží tam někde na polici, či ve skříni schované. Ale jsou zakopané hluboko v zemi. Nejvíce bohatým místem, které se dá navštívit, je hřbitov.  Ale hřbitov je zároveň i tím místem nejtragičtějším. Ne kvůli lidem, co jsou tam pohřbení, ale kvůli tomu, co je pohřbené uvnitř těch lidí, kteří zde leží. Jen pomyslete na ty knihy, básně a písně, co nikdy nebyly napsány. Odpuštění, které nebylo vysloveno. Nápady a myšlenky, které nebyly zrealizovány. Promluvy k lidem, které nebyly vysloveny. Lásky, které nebyly žity. A mnohem více zde toho člověk může nalézt.

               Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě.Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ (Mt. 25;14-25)

               Měl jsem strach a tak jsem tvou hřivnu zakopal. To byla jeho odpověď -  měl jsem strach. Bible nám jasně ukazuje ten důvod, proč zakopáváme své hřivny -  to kvůli strachu.  Strach nás brzdí, strach nám nedovolí jít dál, strach nám nedovolí promluvit, strach nám neumožní  jít pomoc. Strach!

               Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janův 4;18)

              Apoštol Jan píše, že dokonalá láska nezná strach. Tak se musí na strach. Ne hrdinskými řečmi, ne velkými skutky, nebo pýchou, která říká například: „Já jsem přeci muž, tak to mám přeci pod kontrolou.“ Nic z toho ve skutečnosti nefunguje. To pouze láska nám dává sílu překonat i toho největšího odpůrce, který nás nejvíce brzdí. Jenom láskou se můžeme postavit strachu.

              Krásně je to vidět na každém, kdo je zamilovaný. Ten, kdo je zamilovaný, je pro svou milou/milého schopný neuvěřitelných věcí. Nebojí se toho, co si o něm kdo poví, nebojí se jít v dešti za svou láskou, nebojí se ….. A to je ono - nebojí se, nezná strach, láska totiž strach odhání pryč.

               Avšak strach má mnoho míst odkud přichází. Někdo je nemluvný, a to ne ze své povahy, ale protože má strach mluvit před lidmi. Zažil si třeba nějakou špatnou zkušenost. Někdo třeba nechodí mezi lidi, a to ne proto, že je introvert, ale protože má opět bolestivou zkušenost a z té pramení strach. Někdo má strach ….

               Ale každý tento strach je možné překonat, ale pouze láskou.

Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. (papež František)